V každém jednom okamžiku jsem si vědoma jeho jedinečnosti. Toho faktu, že se už nikdy nezopakuje. Jde také o to akceptovat vlastní konečnost. Každý večer před usnutím projít malou smrtí, aby ses ráno mohl znovu narodit. Smát se tak nahlas, jak jen z plných plic dokážeš, říkat pravdu, i když to pálí jako cejch. Pak přijde ta blaženost. Hrdost, že jsi to dokázal. Umět se dívat reálnou optikou, ani v těch nejmenších maličkostech si nic nenalhávat. Nesnažit se sám sebe přesvědčit o tom, že je vždycky všechno příjemné a bezkolizní.

Blíž ke svobodě

Vnímat krizi jako příležitost. Jako posvátný stav. Jako něco, co nás posouvá nevyhnutelně kupředu. Blíže ke svobodě. To mimo jiné znamená také strhat masky a zbavit se společenských statusů. Zbavit se veškerých nálepek, přestat se jakkoliv definovat. Přijímání forem je svazující. Tímto procesem si lidská bytost dobrovolně stavuje hranice. Zatímco duše hranic nezná. Ani obrysů. A také by záhodno se přestat obviňovat. Co bylo, nezměníme. Jde o to zůstat ve střehu, abychom později mohli prohlásit, že jsme jednali, jak nejlépe jsme dovedli.

Vděčnost

Ráno jsem se praštila do tváře dveřmi od auta. Teď se o to místo mimoděk otřu hřbetem ruky, ve snaze odhrnout vlasy z tváře. Příjemně to zabolí. Je to připomínka faktu, že jsem naživu. Kráčím útrobami hlavního nádraží, obklopena davem lidí. Všichni mají sklopené tváře k displeji, či jen tak do země. Sem tam se tu najde někdo, kdo zrovna vyřizuje telefonáty. Většina z nich pravděpodobně jede na autopilota. Já si tu kráčím, se sluchátky v uších, a hřejivým pocitem na hrudi, jehož příčina mi zprvu uniká. A přitom je to to nejsilnější a nejtrvalejší. Je to vděčnost za život.