František Drtikol

Český fotograf, grafik, malíř, překladatel a mystik. Je řazen k nejúspěšnějším klasikům v oblasti fotografie aktů. Jeho tvorba nese výrazné prvky mysticismu, a to ve všech oblastech. Jeho dílo se dotýká transcendentálních vrstev, které se tak dostávají do všeobecného povědomí. Narodil se 3.3. 1883 v Příbrami, kde na jeho počest vznikla v roce 2000 Galerie Františka Drtikola.

Zpočátku se zabýval kresbou a psaním. Také portrétoval známé osobnosti, mezi nimiž byli i T.G. Masaryk, Edvard Beneš či Alfons Mucha. Když začal fotografovat, otevřely se mu další možnosti, jak projevit své výtvarné cítění. Jeho myšlenky dalece předběhly dobu, ve které žil. Jeho dílo rozvíjí imaginaci, přináší téma intimity, které v tehdejší době bylo stále poměrně tabuizované. Také pracuje se snovými motivy a dalšími oblastmi nevědomí.

Na jeho díle obdivuji živost, schopnost zachytit aktuální okamžik, jak je pohyblivé, mnohoznačné. Dílo zároveň dýchá jakousi specifickou atmosférou, která diváka přivádí takřka do kontemplativního stavu.

Poté, co se přestěhoval do Prahy, se začal věnovat buddhismu, praktikovat jógu, a zkoumal obecně východní filosofii. To se také projevilo v jeho díle. Napsal několik knih. Některé ilustrovaly jeho umělecké ambice, jiné pojednávaly o jeho osobním a vnitřním životě, jako například Duchovní cesta. Tento autor tak bezesporu vnesl do své doby novou jiskru a jeho odkaz žije dodnes, jelikož jeho dílo je záležitostí veskrze nadčasovou.

Jean Paul Sartre

Francouzský filosof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista, narozený roku 1905. V roce 1964 odmítl převzít Nobelovu cenu za literaturu. Celosvětově proslul jako představitel existencialismu.

Jeho chápání světa je mi velmi blízké. Mezi zásadní témata, která se stala předmětem jeho bádání, patří svobodná vůle člověka. Moc se mi líbí jeho myšlenka, že svoboda je něco, co bylo dáno každému z nás už při narození, a je jen na nás samotných, jestli se jí dobrovolně vzdáme.

Mezi takové „vzdání se“ svobody patří například škatulkování. Pokud sami sebe popisujeme například jako nešiku, znamená to, že se ztotožňujeme s rolí nešiky, která má nějaký svůj rámec a tudíž někde začíná a končí, což znamená, že pokud dobrovolně přijímáme takto omezující parametry, stává se z nás karikatura, sami tímto redukujeme pole našich možností. Svobodu nám nikdo nebere, jen my sami jsme těmi, kteří ji dobrovolně zabíjí.

Takové ztotožnění se s jakoukoliv rolí je zároveň také neupřímnost, tedy hra. Pokud druhý člověk nechápe, proč jednáme tak, jak jednáme, je pro nás přirozeně snazší mu podat nějaké vysvětlení, například odůvodnit své konání slovy, že jsme prostě nešikovní. On si řekne, „aha, to mnohé vysvětluje, to je nešika,“ automaticky mu v hlavě naskočí vzorec, jak se chová člověk, kterému říkáme nešika. V podstatě v tu chvíli získáváme alibi pro to, proč jsme nějak jednali, nejsme totiž schopni plně převzít odpovědnost, jinak bychom si své jednání nepotřebovali ospravedlňovat. A tady začíná problém.

Svoboda je neodmyslitelně spjatá s odpovědností. Toto vědomí v člověku může leckdy vyvolávat úzkost, ale tak to je, to patří k dospělému životu. Máme naprostou svobodu myslet i jednat jak se nám jen zlíbí, ovšem musíme si být vědomi, že každý náš čin bude mít nějaké důsledky a být připraveni na to, že se vždy nesetkáme s pochopením. Pokud jsme tohoto schopni, pak přejímáme plnou odpovědnost za své činy.

Dílo:

Mouchy (1943), Bytí a nicota (1943), Existencialismus je humanismus (1945), Transcendence ega (1934), Nevolnost (1938), Zeď (1939), a další