Hermann Hesse – Narcis a Goldmund
Kniha Narcis a Goldmund z roku 1930 pojednává o dvou přátelích diametrálně odlišných priorit a životních cílů. Asketický, vzdělaný, cílevědomý Narcis se setkává se svobodomyslným, svérázným a nespoutaným umělcem Goldmundem. K jejich setkání dochází ve fiktivním klášteře zvaném Mariabronn v jihozápadním Německu, kam otec Goldmunda poslal poté, co je opustila jeho matka. Byla totiž bohémkou, tanečnicí, divokou ženou, na svou dobu velmi nepoddajnou a individualizovanou. Otec se obával, aby syn nešel v jejích šlépějích. Zároveň mu chtěl dopřát řádné vzdělání, které bylo tehdy nejdostupnější právě v klášterech.
Ačkoliv tu Goldmund od počátku vyčnívá, hluboce se spřátelí s Narcisem. Ten jej přitahuje právě proto, že je mu vzdálený, což Goldmunda fascinuje a vzniká tak nekonvenční spojení. Dva ústřední hrdinové jsou jako den a noc. Narcis je ztělesněním askeze, přísnosti, disciplíny, kontemplace, úzkosti, neřkuli Sartrovského vědomí odpovědnosti za vlastní činy. Oproti tomu Goldmund zpřítomňuje dětskou nevinnost, hravost, naivitu, idealismus, lásku k přítomnému okamžiku, bezstarostné nadšení z dobrodružství. Raduje se z maličkostí, žije tak, jako by každý den mohl být posledním, což je potřeba využít na maximum, zkoncentrovat potěšení do jedné chvíle, jak jen to jde.
Po nějakém čase Goldmund pochopí, že klášter není pro něj a rozhodne se utéct. Zpočátku otálel, poněvadž hovory s Narcisem, který je sice jen o pár let starší, ovšem institucionálně na vyšším postu, (žák – učitel), mu přinášely mnoho inspirace i potěšení. Narcis tuto situaci nese také těžce, ale díky své zádumčivé a zdánlivě nepřístupné povaze na sobě nedává nic znát. Goldmund tedy započne svou několikaletou pouť, potkává nejrůznější lidi a je nucen čelit nejedné překážce. Přichází hlad, nebezpečí, krutá zima, a nakonec i nemoc. Autor zde krásně nastiňuje fakt, že slastiplné okamžiky jsou vždy spojeny s jistými nesnázemi, to je princip rovnováhy.
Po letech putování se v klášteře Goldmund opět setkává s Narcisem a čtenář tak může sledovat obdivuhodnou situaci, kdy přátelství přetrvalo navzdory dlouhému odloučení. Od počátku je však mezi hlavními hrdiny citelné jisté napětí pramenící z vědomí, že ačkoliv mezi nimi vládne dokonalý intelektuální i emoční soulad, dalece přesahující meze běžné přátelské lásky, nikdy nebudou moci vést život po boku toho druhého. Tento rozkol, „ani s tebou, ani bez tebe“, ke mně hluboce promlouvá ještě roky poté, kdy jsem obrátila poslední stránku.
Hesseho dílo je mnohovrstevnaté a lze jej interpretovat vícero způsoby. Motiv, který mně osobně připadá klíčový, je spojování protikladů. Nacházení smyslu v harmonii, která vzniká přijetím a integrováním zdánlivě neslučitelných aspektů lidské povahy, smýšlení a směřování. Pokud člověk pochopí, že nic není černobílé, dokáže spatřit krásu vitráže, která je při pohledu zblízka jenom různorodou změtí skleněných fragmentů prapodivných tvarů, je na cestě ke svobodnému bytí. Konkrétněji, snažím se říct, že je pro mě životně důležité uvědomění, že mohu být kýmkoliv, kým se rozhodnu být. Skládám si tak svou vlastní životní moudrost skrze integraci jednotlivých myšlenek nejrůznějších autorů, kterých si cením. Vytvářím si tak svou vlastní vitráž, aniž bych se musela omezovat na jedno konkrétní odvětví či vtěsnat svou víru do přísně stanovených mantinelů, například křesťanství. Takové počínání vnímám jako něco silně omezujícího. Mám dojem, že tímto způsobem fungování potvrzuji mimo jiné také Sartrovské tvrzení, že přílišné ztotožnění s nějakou konkrétní rolí a nevyhnutelně také jejím omezeným rámcem, je životem v neupřímnosti, něčím, čím dobrovolně omezujeme hranice svého bytí. A to nechci dopustit.
Hermann Hesse, autor několika nadčasových děl, která dodnes oslovují čtenáře po celém světě, se tématu spojování zdánlivě neslučitelného dotýká v řadě svých titulů. Jako příklad uvedu Stepního vlka, Siddhárthu, či Demiana. Všechny jsem přečetla jedním dechem a mohu jen vřele doporučovat.
Elsa Morante – Arturův ostrov
Kniha z roku 1957 se dotýká problematiky předčasného dospívání. Veskrze podmanivým, poetickým jazykem ilustruje život chlapce Artura vyrůstajícího na italském ostrově Procida, kterému zemřela matka při porodu a jehož otec často vyplouvá obchodně mimo ostrov. Chlapcův kontakt s ním je tudíž velmi sporadický, a tudíž si jej během svých dlouhých chvil plných osamění maluje do poněkud světlejších tónů, než jak tomu je ve skutečnosti.
Arturo vyrůstá v honosném, starobylém, rozlehlém domě se spoustou knih, sluhou a bílou fenkou Immacolatelou, což v překladu znamená Neposkvrněná. K oběma má vřelý vztah, přičemž ke zvířeti ještě o něco více.
Zvrat nastává ve chvíli, když se otec jednoho dne z výpravy vrací s doprovodem. Je jím mladičká manželka Nunziata, hluboce věřící, poněkud naivní dívka z Neapole. Arturovy city k ní jsou velmi rozporuplné. Dochází mezi nimi ke střetům, ale i k něžnostem. Postupem času se ukazuje, že má Nunziata blíže k Arturovi, poněvadž jeho otec Wilhelm se k ní chová hrubě, pro její prostotu a dobrotu jí takřka pohrdá.
Wilhelmova povaha je totiž vůči její zcela protikladná. Narozdíl od ní má zálibu v intelektuálním světě, a na své znalosti je patřičně hrdý, což způsobuje, že se často cítí ostatním nadřazený a udržuje si tak distanc. Nebral si ji z lásky, nýbrž z praktických důvodů. Byly jimi touha po dědici, tedy dalším nositeli jeho DNA, snaha odvést od sebe pozornost lidí z poněkud malého ostrova a zamaskovat tak svou komplikovanou povahu.
Arturo se dosud za svůj život setkal jen s několika málo lidmi a díky Nunziatě dostává příležitost vést debaty, verbalizovat a sumarizovat tak konečně své znalosti, kterých byl plný a jež načerpal z knih. Otec mu věnoval pramálo pozornosti, ačkoliv právě po ní vždycky chlapec prahl ze všeho nejvíc. Později Arturo zjišťuje, že nazrál čas minulost nechat za sebou a rozhodne se ostrov opustit. Tímto aktem dovršuje proces dospívání a přejímá tak plnou odpovědnost za své činy.
Pavla Horáková – Teorie podivnosti
Nyní se přesuneme do současnosti, tedy do 21. století. Kniha pojednává o mladé pražské vědkyni a intelektuálce zaměstnané ve fiktivním Ústavu mezioborových studií člověka.
Ada Sabová miluje svoji práci a má svérázné postoje ke světu. V průběhu celé knihy sledujeme její myšlenkové pochody v nejrůznějších životních situacích, jak zcela obyčejných, tak i těch méně běžných, což na podobně laděné jednotlivce působí jako balzám na duši. Hlavní hrdinka je tu sarkastická, tu kontemplativní a také silně introspektivní, s vysokou mírou osobní a existenciální inteligence.
Zápletka přichází ve chvíli, kdy se Adiné kolegyni ztratí syn Kaspar, poněkud výstřední podivín s veskrze pestrou historií. Jeho příběh si ji natolik získá, že se rozhodne po něm pátrat na vlastní pěst. Toto bádání ji přivádí k mnoha novým impulsům, ke hledání nových perspektiv a souvislostí úzce spjatých s jejím odvěkým hledáním smyslu všeho lidského snažení.
Tato kniha je trochu jako zjevení. Zcela se vymyká škatulkám. Ať už po lexikální stránce, či obsahové. Dle mého názoru velmi zajímavě posouvá hranice možností současné beletrie. Získala ocenění Magnesia litera.
