Smysl nespočívá v nalezení jednoho konkrétního odvětví, jemuž jsme ochotni zasvětit život, nýbrž v pochopení světa v jeho plném rozsahu. K tomu je zapotřebí přestat cokoliv předem odmítat či popírat. Dovolit si prožívat plně jak v duchu, tak ve fyzické rovině. Ničeho se nezaleknout, být všemu neustále otevřen. Každá filozofie má v sobě kus pravdy, avšak může se stát dogmatem, neboť je pro ni specifický jeden konkrétní způsob uvažování. A toho je třeba se vyvarovat.

Zachovat si otevřenou mysl

Smysl je v syntéze, tedy v celistvosti. Nestávejme se fach idioty. Mně osobně v tomto směru velmi pomáhá moje přirozené nastavení, a sice, že každé první setkání s nějakou oblasti je bez předsudků. Nepopsaný list, ochota a zvědavost. Později se samozřejmě ukazuje, zda-li tohle bude odvětví, do nějž se ponořím hlouběji, nebo stačí jen letmé seznámení a půjdu zase dál. Znalosti do sebe nasávám jako houba. Je to o tom, nevytvářet si zbytečně rámce. Dokázat kombinovat střípky tak, aby z nich mohla začít vznikat vitráž.

V každém jednom okamžiku jsem si vědoma jeho jedinečnosti. Toho faktu, že se už nikdy nezopakuje. Jde také o to akceptovat vlastní konečnost. Každý večer před usnutím projít malou smrtí, aby ses ráno mohl znovu narodit. Smát se tak nahlas, jak jen z plných plic dokážeš, říkat pravdu, i když to pálí jako cejch. Pak přijde ta blaženost. Hrdost, že jsi to dokázal. Umět se dívat reálnou optikou, ani v těch nejmenších maličkostech si nic nenalhávat. Nesnažit se sám sebe přesvědčit o tom, že je vždycky všechno příjemné a bezkolizní.

Blíž ke svobodě

Vnímat krizi jako příležitost. Jako posvátný stav. Jako něco, co nás posouvá nevyhnutelně kupředu. Blíže ke svobodě. To mimo jiné znamená také strhat masky a zbavit se společenských statusů. Zbavit se veškerých nálepek, přestat se jakkoliv definovat. Přijímání forem je svazující. Tímto procesem si lidská bytost dobrovolně stavuje hranice. Zatímco duše hranic nezná. Ani obrysů. A také by záhodno se přestat obviňovat. Co bylo, nezměníme. Jde o to zůstat ve střehu, abychom později mohli prohlásit, že jsme jednali, jak nejlépe jsme dovedli.

Vděčnost

Ráno jsem se praštila do tváře dveřmi od auta. Teď se o to místo mimoděk otřu hřbetem ruky, ve snaze odhrnout vlasy z tváře. Příjemně to zabolí. Je to připomínka faktu, že jsem naživu. Kráčím útrobami hlavního nádraží, obklopena davem lidí. Všichni mají sklopené tváře k displeji, či jen tak do země. Sem tam se tu najde někdo, kdo zrovna vyřizuje telefonáty. Většina z nich pravděpodobně jede na autopilota. Já si tu kráčím, se sluchátky v uších, a hřejivým pocitem na hrudi, jehož příčina mi zprvu uniká. A přitom je to to nejsilnější a nejtrvalejší. Je to vděčnost za život.